Cesta za tajemstvím ženské duše. Díl první

„Ať už to mám za sebou pomyslela jsem si“. Mít tak nějaký urychlovač času, to by bylo super prostě bych tenhle přístroj vždy použila a těmhle blbým chvílím se vyhnula. Napadalo mě to – při čekání u zubaře, při nepříjemné schůzce, když jsem měla jet někam, kam se mi nechtělo. Kdyby se mi splnilo tohle přání, asi bych přeskákala celý život 😀

Řítila jsem se jím doslova kosmickou rychlostí. Permanentně ve stresu a ve spěchu. Ztrácela jsem klíče, mobil, peněženku. Vesmír mě asi má rád, vždycky jsem je našla. Ještě že jsem tehdy neměla děti, určitě bych je někde ztratila, nebo zapomněla.

Jeden další den v naprostém stresu, rychlostí jsem se řítila autem z práce domů, abych všechno stihla. Partner se vracel ze služební cesty. Čekala mě tisíckrát odložená návštěva u babičky. Musela jsem nakoupit a ještě uvařit. To všechno, než se vrátí můj přítel, protože jsme měli už další plány.

Prásk!

… ze sekundy na sekundu se všechno změnilo. Zastavilo mě auto přede mnou. A taky před ním, a to úplně vepředu zastavil chodec. Nejela jsem rychle, byla jsem v obci. Ale moje myšlenky letěly někde Litomyšlí po nákupech a řízení šlo na autopilota. Chvíli mi trvalo, než se moje hlava vrátila zpátky do vesnice, kde jsem stála s nabouraným předkem auta. Doprdele. Prolítlo mi hlavou. Kriste snad ten člověk přešel, zděsila jsem se, když jsem viděla kde stojí to úplně první auto. Hluboko v přechodu. Najednou se čas zastavil. Jako v nějakým blbým filmu….

Asi nemá cenu pokračovat dál, nikdo neumřel, díky bohu, byla to jen taková výchovná lekce, pokus mě zastavit. Až později jsem si uvědomila, že jich už bylo hodně před tím. Ty jsem ale neposlouchala. Myslím, že podobné příběhy má za sebou hodně z nás. Ne třeba s autem, ale snaha stíhat a udržet tempo se všemi povinnostmi je našim tématem.

Od toho dne už nic nebylo stejné. Setkání se vztyčeným ukazovákem a varováním „přestaň blbnout, nebo něco provedeš“ zabralo. Bylo super, že jsem se už tehdy věnovala seberozvoji, ale stejně jsem neuměla dát svůj život do pořádku. Něco pořád chybělo. Paradoxně to bylo právě vědomí sebe. Teprve v následujících pěti letech mi to celé začínalo docházet a všechno do sebe pěkně zapadalo.

Tohle byl poslední klíč k průlomu. Kdy jsem si uvědomila, na čem opravdu v životě záleží a jak důležité věci opomíjím. Moje metoda byla kompletní. Tehdy jsem ještě netušila, co tato dopravní nehoda všechno způsobí …

Pokračování článku naleznete ZDE.

Zajímá Vás více o autorce? Martina Novotná je autorkou projektu Krásky za pecí 42+, lifekoučka, mentorka a především žena, která má co říci. Pokud si chcete zkrátit čas při čekání na pokračování příběhu, kontaktujte Martinu na její FB fanpage.