Co nám život zavál

Byla jsem ještě mladou dívku, když jsem potkala Borise. V té době jsem byla neuvěřitelně zamilovaná. Byl to krásný, úžasný a pozorný muž. A navíc to uměl s ženami. Všimnul si, že mám nové náušnice, sem tam mi koupil růžičku. Jako správný borec mě provezl na své motorce. Byl typický ten neodolatelný tvrďák, ale zároveň pozorný romantik. Jednou jsme jeli na chatu za jeho kamarády a podruhé jsme si dali vanu při svíčkách.

A začali jsme spolu chodit do tanečních. Přestože nebyl typ, co by si oblíkl kvádro a jde se tančit, tak to byl jeho nápad. A všechno bylo krásné. Chlácholil mě tím, jak mi to strašně sluší, snažil se, aby mi nepošlapal nohy (byl úplné dřevo, co se tance týče). A velmi galantní. Každá holka mi záviděla a já měla pocit štěstí.

Ale pak přišel den, kdy jsme měli kolonu. A vše se obrátilo. Sám vypil láhev vína. A najednou už to nebyl ten krásně pozorný princ. (Párkrát přede mnou něco vypil a byl lehce v náladě, ale vždy zůstal stejný.) Ale teď se v něm asi něco pohnulo. Najednou byl opravdu hnusný. Agresivní. Začal po mě řvát, já nevěděla proč, když jsem chtěla odejít, chytl mě tak za paži, že se mi tam na druhý den objevila modřina. Mluvil na mě s takovou ironií. A na plné čáře mě potopil. Ale já nejsem žena, co by sklopila uši a šla, jak někdo řekne. Tak jsem si taky otevřela pusu a vypuklo to v něco otřesného. Až jsem to nezvládla a vrazila jsem mu facku, sebrala si všechny věci a šla domů.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Šla jsem domů a po cestě jsem si to všechno znovu přehrávala, ale zdálo se mi to jako špatný sen. Několikrát jsem se pořádně kousla do zápěstí, abych se procitla, ale marně. Můj úžasný muž byl agresivní zvíře. Prožila jsem dva roky, kdy jsem s ním byla velmi šťastná a najednou se jeden den všechno úplně otočí. Pokládala jsem si mnoho otázek. Říkala jsem si, že to nemůže být pravda, že se člověk nemůže dva roky přetvařovat. Idealizovala jsem si ho? Byl takový pořád? Nevšímala jsem si toho, jenom protože to vždy pak vykompenzoval nějakým krásným slovem nebo dárkem? Byla jsem opravdu tak naivní ? …

Zvláštní bylo, že jsem sice hned v té době cítila zklamání a rozmrzelost, ale pak? Pak mě to vůbec nezasáhlo. Neoplakala jsem to (tak, jak to dělávají ostatní holky). A dokonce jsem ani necítila zlost. Necítila jsem vůbec nic.

A pak se mi po měsíci ozval. Napsal mi zprávu, že si uvědomuje, co udělal a že ho to velmi mrzí. A začal zase s těmi krásnými řečmi. A s tím, abych se k němu zpátky vrátila. Ale to poslední, co jsem chtěla, bylo, mít ho zpátky. Protože jak jsem si předtím myslela, že ho znám naprosto dobře, tak ten brutální rozchod všechno změnil. Najednou to byl úplně jiný člověk. Člověk, se kterým jsem já nechtěla mít nic společného, protože nikdy nevíš co od něj čekat. A naštěstí mě k němu netáhl žádný cit, spíše ten pud, že bych se měla od něj držet zpátky. Nebyl to strach, jen takový ten hrozný pocit.

Když jsem ho odmítla, zkoušel tu běžnou frázi, jestli bychom nemohli zůstat aspoň přáteli. Ale ani o to jsem nestála. A zase jsem měla na chvíli klid. No, po dvou měsících se mi znovu ozval. Nejprve jsem netušila kdo to je, protože jsem si vymazala veškeré kontakty na něho, ale v druhé zprávě se podepsal. A zase byl jiný. Už se nechtěl usmiřovat, ale začal mi psát, že jsem mrcha, že ho pronásleduji a že jsem si najala nějakého muže, aby ho zabil.

Myslela jsem si, že jede v nějakých drogách. Protože já jsem o něm celé dva měsíce nic neslyšela a ani jednou jsem ho nepotkala, neviděla, nic. A najednou ho chci zabít? A pak zpráva, že mi zaplatí, jen abych ho nechala žít. Ze začátku jsem to přehlížela, ale pak mi začalo chodit několik zpráv denně a mě to vyvádělo z míry. Nevěděla jsem proč to dělá, kam tím směřuje, čeho chce dosáhnout. Ale teď jsem se i bála. Protože mi chodily čím dál tím ostřejší zprávy. Třeba, že pokud uvidí, jak se scházím s tím mužem, co ho má zabít, tak zabije on mě. A podobné nesmyslné hlouposti. Ale v té chvíli jsem myslela na nejhorší.

V noci mě budily hrozné sny. Tak jsem to dál nechtěla snášet a vyhledala jsem v telefonním seznamu čísla na jeho kamarády, které jsem znala z doby, co jsme spolu chodili, abych se jich zeptala, co se s ním stalo. Obvolala jsem jich asi sedm a všichni mi řekli to samé – že ho hodně dlouho neviděli, že se někam odstěhoval a už nejsou v kontaktu. Hrozně zvláštní.

A dostala jsem se do tak krajní situace, že jsem zavolala jeho matce (ona mě nikdy neměla nějak moc ráda, ale já už nevěděla kudy kam). A přesto, že jsme se nikdy nemusely, tak najednou ke mně byla velice vlídná, hezky mě oslovovala a na všechny mé otázky odpověděla, dokonce se potom rozpovídala sama. Když jsem položila telefon, byla jsem v šoku. On trpí schizofrenií…

Teď jsem chápala, ten náhlý obrat, jeho matka mi vysvětlila, že v ten den vysadil prášky. Ale proč mi ona někdy neřekla, že má takovou nemoc (mi to vysvětlovala tak, že bych pak o něj přestala mít zájem a on by propadl úplně na dno)? Ale přece jenom je to závažná věc. Proč jsem si toho nevšimla? A jak bych se chovala, kdybych to věděla od začátku? Hodně se mi toho honilo hlavou. Ale stála jsem si za tím, že jsem to vědět měla. Možná by mohlo být všechno jinak. Možná bych mu mohla nějak pomoct. Aspoň bych dohlížela na to, aby bral prášky, tak jak má.

Teď je nebezpečný pro své okolí, protože nemá prášky a hned, co udělá první problém zavřou ho do blázince.

Jak se člověku změní život. Je to tak blízko mě, tak moc se mě to týká a zároveň to vůbec není moje věc. A chci se od toho držet zpátky, přitom na to stále myslím ..